Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Historie obce

Obec při Zákolanském potoce je poprvé doložena v roce 1542. V Malých Číčovicích stojí na návrší osmiboká barokní kaple Nalezení svatého Kříže z let 1711 – 1714, obnovena byla v letech 1908 – 1909. K dalším památkám patří Kalingrův mlýn z roku 1752 a jižně od obce kostel svatého Vavřince, původně románská svatyně z 12. století, přestavěná v letech 1764 a 1905. V roce 1901 byly objeveny gotické nástěnné malby. Dvě polokruhová okna připomínají původní románský objekt. Na přilehlém hřbitově stojí kaple svatého Floriana z 18. století a náhrobek ze 17. století. Jižně od obce se nad kostelem svatého Vavřince nachází buližníkový útvar Číčovický kamýk, který byl ostrovem ve svrchnokřídovém moři.

Číčovice

Následující řádky nemají ambici být vyčerpávajícím pojednáním o historii obce. Budou zmíněny především ty skutečnosti, které mohou být pro výběr heraldických figur do znaku obce inspirací.

Ves Číčovice leží v kulturní krajině, která má velmi staré, archeologickými výzkumy doložené, osídlení. Historické písemné prameny však nechovají tak dlouhou paměť. Obec se skládá ze dvou osad - Velkých a Malých Číčovic. Tato skutečnost je zaznamenána i v prvních zmínkách v historických pramenech. První zmínka o Číčovicích je datována do roku 1470 a je učiněna v zápise Desk zemských z roku 1542. Rok před tím shořely při požáru Pražského hradu téměř všechny kvaterny zemských desek. Vlastníci zemskodeskovních statků byly vyzváni, aby do obnovených zemských desek učinili zápisy o svém majetku. Tak v roce 1542 Jan purkrabí z Donína zapsal svůj statek Bílý Újezdec (u Slaného), jehož součástí byl i majetek v "Czieczowiczich obogich". Ze zápisu vyplynulo, že Číčovice kdysi patřili k panství hradu Okoře a onen hrad v roce 1470 vyženil Janův děd Bedřich purkrabí z Donína, když si vzal za manželku Barboru, dceru Bořivoje z Lochovic.

Bořivoj z Lochovic získal Okoř tak, že se oženil s Dorotou, dcerou Janovou z Okoře. Jan byl synem Ludvíka z Okoře, jinak lékárníka ve Starém Městě Pražském. Ludvík, zvaný v Praze Lojza apatykář, koupil Okoř v roce 1418 od Jindřicha Lefla z Lažan a jeho syna Jana Bechyňka . V době husitských válek držel Okoř husitský hejtman Václav Carda z Petrovic, ale po té se do držení vrátil právoplatný vlastník, zmíněný Jan, syn Lojzův.

Bořivoj z Lochovic měl s Dorotou z Okoře dceru Barboru, která se jako dědička okořského statku vdala za příslušníka významného českého panského rodu Bedřicha purkrabího z Donína. Ti měli dva syny, kteří založili dvě rodové větve v Čechách. Starší Ješek (Jan) byl předkem benátecké větve a mladší Bořivoj větve újezdecké (Bílý Újezdec). Po rozdělení dědictví po otci v roce 1476 mezi bratry získal Bořivoj po otci Okoř, Lopatu, Roztoky, Bílý Újezdec a některé zastavené statky příslušné ke hradu Křivoklátu. Oženil se s Johankou z Veitmile a měl syna Jana. Ten v roce 1518 prodal Okoř Hynkovi Bořitovi z Martinic na Smečně a za své sídlo si vybral tvrz v Roztokách. Číčovice byly od okořského panství odebrány a připojeny ke statku Bílý Újezdec. Tak byly také Číčovice Janem z Donína zapsány do obnovených Desek zemských v roce 1542.

Jan z Donína měl s manželkou Annou ze Svojšína syny Kamila, Jana, Václava, Víta a Bedřicha. Držitelem Bílého Újezdce se stal nejstarší Kamil († 1562, svobodný). Dědili po něm bratři Jan a Václav, ale ti vzápětí v roce 1562 prodali oboje Číčovice a ves pustou Třebovízek Ctiborovi, Václavovi a Janovi starším bratřím Služským z Chlumu a Jiříkovi Ottovi z Losu. Bratři se rozdělili tak, že každý držel nějaký poplužní dvůr. V další generaci se v držení Číčovic objevuje Šťastný (Felix) Služský z Chlumu, zřejmě syn Ctiborův.

Šťastný Služský z Chlumu byl také stavitelem číčovické tvrze a v roce 1588 se mu podařilo koupit v Číčovicích díl Ottův z Losu. Měl jediného syna Jana Benjamina, který po smrti otce v roce 1590 dědil Číčovice. Od svých příbuzných získal v roce 1606 Tuchoměřice a s nimi statek číčovický spojil. Nepodržel však uvedeného majetku dlouho a v roce 1615 vše prodal Otovi Jindřichovi z Vartenberka (vklad do Desk zemských v roce 1617). V zápise je zmiňována existence krčmy "vejsadní" a masného neb řeznického krámu v Malých Číčovicích.

Ota Jindřich z Vartenberka byl po bitvě na Bílé hoře (1620) obviněn z účasti na stavovském povstání (1618 - 1620) a konfiskační komisí pokutován ke ztrátě majetku. Z pokuty však byl osvobozen na základě královské výpovědi z 13. 6. 1623 a jeho statky mu byl ponechány. Zápis konfiskační komise je vypočítává: statky Tuchoměřice a Číčovice - zámek Tuchoměřice s dvorem poplužním, ovčínem, pivovarem, chmelnicí, vinicemi s lisem, dvěma mlýny ve vsi Tuchoměřicích, s olejnou, rybníky, řekou Vltavou s přívozem, vsi Tuchoměřice s podacím kostelním, část vsi Kněžívka, tvrz Číčovice s dvorem poplužním, ovčínem, tři rybníky, vsi Veliké neb Hořejší Číčovice a Malé Číčovice, s dědinami v pusté vsi Černovice a dalším příslušenstvím, tak jak v roce 1615 od Jana Benjamina Sluzského z Chlumu a v roce 1621 prodal jezuitské koleji u sv. Jiljí (6. září) se ztratila. Tak byla kopie smlouvy dodatečně vložena do Desk zemských 7. 10. 1630. V té době byl Ota Jindřich z Vartenberka již pět let mrtev. Byl i se svou manželkou ubit vlastními podanými v Markvarticích (mezi Benešovem nad Ploučnicí a Českou Kamenicí). Kdysi jeden z velice bohatých českých šlechticů skončil zcela neslavně a to zejména díky svým osobním vlastnostem, které jeho současníky byly vnímány jako špatné a s dobrými mravy neslučitelné.

Tuchoměřice vlastnili jezuité až do zrušení řádu bulou papeže Klimenta XIV., vydanou 21. 7. 1773 (na popud francouzských a španělských Bourbonů; v Rakousku Habsburky uvítána, je mylná tradice, že jezuity zrušil v Čechách císař Josef II.). Majetek v Tuchoměřicích a Číčovicích byl připojen k bývalému novoměstskému jezuitskému konviktu při kostele sv. Ignáce (Karlovo náměstí) a s ním předán Studijnímu nadačnímu fondu a tomu patřil až do roku 1945.

V letech 1711 - 1714 byl v Malých Číčovicích postaven kostelík (kaple) sv. Kříže. Barokní stavba je v půdorysu osmiboká a má stanovou střechu završenou sanktusníkem se zvonem. Pohledově je kaple svým exteriérem nezaměnitelná.
 

O jménu

 

O jménu

V průběhu historie bylo možné zaznamenat následující podoby názvu obce: w Czieczowiczich obogich (1470, 1542), wes welike Czicziowicze, wes male Czicziowicze (1562), na Czicziowiczjch, w Cžicziowicze, male Cžicziowicze, Welke neb horžeyssi Czicziowicze (1617). Význam názvu obce je jazykovědci vykládán: Místní jméno Číčovice vychází z osobního jména Číč, staročesky Čieč (např. v roce 1258 Chech iudex) a znamená Číčův, tedy Číčův dvůr.

K výkladu místního jména činím poznámku. Odvození jména vsi od staročeského osobního jména Čéč nijak neznamená, že lze spojovat jméno Čéče z Budějovic, nejvyššího sudího Království českého v letech 1256 - 1264, s dějinami obce (a tím se snad pokoušet o posouvání počátků historických dějin obce do této doby). Takové spojení je nesmyslné a nekritické. Čéč z Budějovic, nejvyšší sudí z doby vlády Přemysla Otakara II., neměl s Číčovicemi nic společného. Ve výkladech jazykovědců (Profous, Místní jména v Čechách) je jméno Chech judex uvedeno pouze jako příklad a doklad existence jména ve staročeské slovní zásobě již v polovině 13. století a to je vše. Nicméně platí, že jméno obce je odvozeno od nějakého Čéče, který byl na základě analogií z jiných míst s největší pravděpodobností lokátorem vsi, či držitelem dvora, okolo kterého pak vzniklo další osídlení jako základ vsi.

 

Erby

O erbech purkrabích z Donína a Služských z Chlumu

S poznatelnými počátky dějin obce Číčovice jsou spojeni především páni z Donína. Lze dovodit, že před nimi byl vlastníkem Bořivoj z Lochovic a Okoře, jehož erbem byla volská hlava. Nedomnívám se, že by bylo vhodné takovou figurku užít v obecním znaku i proto, že její nejednoznačnost může vést k záměnám např. se zubří hlavou pána z Pernštejna. Hledat inspiraci pro návrh obecního znaku u erbů držitelů hradu Okoře před rokem 1470 (první zmínkou o obci v historických pramenech), je nekorektní a proto je zcela upuštěno od úvahy využít erbu těch co se psali z Okoře před touto dobou.

Purkrabí z Donína patřili k významným českým šlechtickým rodům. I když jejich rodovým hradem je Donín (Dohna) u Pirny v dnešním Německu a v moderní době je rod vnímán jako rod spíše německý, je vazba na České království v počátcích dějin rodu zřejmá. Pirensko (dle města Pirna - ve 14. století česky Perno, pak také Perensko), odkud rod pochází byl ještě ve 14. století součástí Koruny české a funkce a titul purkrabích, který se nakonec stal součástí jejich rodového jména, pochází od českého krále. Jedna z větví rodu držela řadu statků v Čechách a byla až do počátku 17. století integrální součástí české šlechtické obce. Rodovým erbem Donínů byl modrý štít se stříbrnými zkříženými jeleními parohy.

Rod Služských z Chlumu patřil ke starobylému rozvětvenému českému rodu, z něhož pocházeli také Chlumové, Lacembokové, Veselíkové, Litoborští, Všejamští a Ratibořští z Chlumu. Hrad Chlum, podle kterého je psán jejich přídomek, leží u Mladé Boleslavi. Společným erbem byl štít dělený levým stupněm stříbrno-červeně.

 

Svatý Kříž

O symbolice svatého Kříže

Patrocinium číčovické kaple patří sv. Kříži. Křížem je míněno onen kříž, na který byl třemi hřeby přibit Ježíš. V souladu s křesťanskou symbolikou je v návrzích obecního znaku použito kříže, který provází svatozář, někdy doplněná plamínky, které naznačují, že jde o svatozář hořící, čili zářící. Stejně tak je použito třech hřebů, jako symbolu Ježíšovi mučednické smrti. Užitím kříže ve znaku obce lze dosáhnout adresnosti znaku a jeho nezaměnitelné podoby.